Konec Starého věku
Před více jak tisíci lety, na samém konci Starého věku, zuřila ve světě magie a kouzel velká válka mezi čaroději vyznávajícími Černou magii a chrabrými draky. Bojovalo se o Dračí kameny moci, vzácné artefakty, ve kterých byla ukryta nezkrotná síla draků. Zpočátku se zdálo, že draci brání to, co jim právem náleželo, ale s postupujícím chaosem začaly hranice mezi dobrem a zlem blednout. Činy, které měly být vykonány v zájmu spravedlnosti, se postupně změnily v hrůzné akty zoufalství. Po desetiletích bojů už nikdo pořádně nevěděl, kdo válku vyprovokoval, ani kdo jako první prolil krev. Zlo plodilo jen další zlo.
Dračí kameny záhadně zmizely a místo míru přinesly jen další nesmyslné boje. Tisíce životů byly ztraceny na obou stranách – mezi magickými bytostmi i mezi Člověčinou, která tehdy ještě obývala stejný svět. Nakonec se lidé začali magie stranit, skrývali se v hlubokých lesích a odmítali jakýkoliv kontakt s tím, co kdysi považovali za přirozenou součást světa. Svět se začal trhat na kusy. Na konci války zůstala už jen hrstka draků. Zoufalí, plní nenávisti, oslepení pomstou – už pro ně neexistoval žádný jiný cíl než ničení. Každý, kdo se jim postavil do cesty, byl nepřítel. Hluboko v horách, ve skryté jeskyni, se schylovalo k poslednímu útoku. Plameny se měly rozhořet naposledy.
Pak ale do jeskyně vstoupil čaroděj. Jediný, který nikdy do bojů nevstoupil. Nikdy se nepostavil na žádnou stranu, nikdy nepoužil svou moc k ničení. Nikdo o něm moc nevěděl – jen to, že putuje světem a hledá cestu, jak ukončit nekonečný kruh nenávisti. Hnědotrnec, nejsilnější z přeživších draků, se proti němu otočil. Z jeho těla trčely mohutné hnědé trny, kdysi zlaté šupiny byly zakryté popáleninami a hlubokými jizvami. V jeho očích už nebyla hrdost – jen bolest. Plameny v něm ještě planuly, ale duše už dávno vyhasla. Čaroděj stanul před ním a upřeně si hleděli do očí. Vzduch kolem nich se chvěl nashromážděnou magií, země pod jejich nohama se třásla. Pak čaroděj udeřil svou Berlou všemocnou o zem. Mocná vlna magie projela celou jeskyní, srazila draky k zemi a uhasila jejich vnitřní oheň. Hnědotrnec se pokusil znovu vychrlit plameny, ale z jeho úst vyšel jen černý dým. Oči se mu rozšířily překvapením. Padl na kolena.
A tehdy poprvé po staletích přestal bojovat. Připravil se na smrt. Smrt pro něj byla vysvobozením – konečným únikem ze světa bolesti a zkázy. Kdysi býval ochráncem dobra, symbolem moudrosti a síly, ale válka ho změnila. Už nepoznával sám sebe.
Čaroděj však nezdvihl hůl k poslední ráně. Místo toho k němu přistoupil, natáhl ruku a položil ji na jeho obří hlavu. Tichým hlasem promluvil: „Je čas přestat a vrátit vše tam, kde to začalo.“
Po těch slovech se jeskyní rozlehlo ticho. Ostatní draci, kteří dosud vztekle syčeli a svíjeli se na zemi, znehybněli. Hnědotrnec poprvé po staletích pocítil klid. Nepřítel, kterého chtěl zabít, mu nabízel něco, co nečekal – odpuštění.
Po mnoho dní pak čaroděj a drak spolu hovořili. O minulosti i budoucnosti. O tom, co bylo ztraceno a co může být zachráněno. Válka skončila. Ale její jizvy zůstaly. Dohoda, kterou ti dva uzavřeli, znamenala nejen konec Starého věku, ale také rozdělení světa magie a Člověčiny.
A tak se svět změnil. Válka skončila, ale cena za mír byla vysoká.
Jednoho dne, v daleké budoucnosti, se cesty obou světů opět protnou. Až přijde čas. Až budou připraveni znovu si důvěřovat. Až nastane Nový věk.
Ale do té doby... musí minulost zůstat spící legendou.
