Zrození Zombie Šílená Božka
Festivalové světlo se odráželo v jejích očích. Boženka stála v první řadě, srdce jí bilo jako o závod, když sledovala Honzíka, jak zpívá. Každé jeho slovo, každý akord, každý pohyb na pódiu byl jako kouzlo. Milovala ho. Nejen jako fanynka – toužila po něm, po jeho pozornosti, po čemkoli, co by ji odlišilo od ostatních dívek v davu. A pak, když se koncert chýlil ke konci, jejich pohledy se setkaly. Bylo to jen na chvíli, ale pro ni to znamenalo všechno.
Po koncertě se mu odvážila přiblížit. Čekala u zákulisí, nervózně si pohrávala s pramínkem vlasů. Když vyšel ven, usmála se na něj tím nejkouzelnějším úsměvem, který dokázala. „Půjdeme na procházku?“ zašeptala.
A on souhlasil.
Noční les je obklopil tichem, které bylo až příliš dokonalé. Drželi se za ruce, šeptali si nesmysly, smáli se. Boženka cítila, že tenhle okamžik je přesně tím, co si vysnila. Ale pak, uprostřed cesty, se zarazila. „Hned se vrátím,“ řekla mu a zmizela mezi stromy.
Cítila to. Něco ji volalo. Nevěděla proč, ale její kroky ji vedly hlouběji do lesa. A pak uviděla ji.
Stála tam – vysoká, hubená, s očima, které zářily v temnotě jako uhlíky. Než Boženka stačila vykřiknout, postava se k ní přiblížila a uchopila ji za ramena. Bylo to jako dotek smrti – chladný, bezcitný. A pak ucítila bolest. Ostré zuby se jí zaryly do krku, její tělo se napjalo v agónii… a pak… pak to přišlo.
Temnota. Uvolnění. Klid. A potom… nový hlad.
Otevřela oči. Viděla jinak. Slyšela jinak. A když se pomalu otočila, spatřila Honzíka, jak ji hledá. Stál kousek od ní, váhal. Zavolal její jméno, ale ona už nebyla Boženka, kterou znal. Už necítila strach, necítila lásku. Jen hlad. Neodolatelný, neukojitelný hlad.
S trhavými pohyby se k němu přiblížila. A pak, když byl dost blízko, když v jejích očích zahlédl cosi cizího a děsivého, vrhla se na něj.
Její poslední myšlenka předtím, než se její zuby zaryly do jeho krku byla "Teď už budeme navždy spolu."
