Zjevení Černosmrtců: Brána do Světa za Horizontem
Starý muž se shrbenou postavou se pomalu prodíral lesem. Jeho kroky byly tiché, sotva slyšitelné. V těchto končinách se pohyboval často, ale dnes cítil něco jiného. Mlha byla příliš hustá. Ticho bylo příliš hluboké. Pak si toho všiml. Mezi stromy, kde by měla být jen noc, pulsovalo temné světlo. Jako by se sama tma stávala hmotnou. Přikrčil se za spadlý kmen a sledoval. Nebyl sám.
Uprostřed mýtiny klečela postava zahalená v černém plášti. Před sebou měla knihu, jejíž stránky pohlcovaly i matné světlo hvězd. Slova, která šeptala, nepatřila do tohoto světa. Byla to řeč Černé magie, starší než lidská paměť, a nesla s sebou cosi hrozivého. Z jeho krvavých úst vycházely kletby, které se vpíjely do země jako jed.
Vedle něj leželo tělo. Skřet. Kostěná ruka, bezvládné tělo, oči prázdné jako noc. Byl mrtvý, a přesto zde nebyl pohřben, ale vyčkáván. A jak slova rituálu pomalu pohlcovala noční ticho, zem se začala měnit. Nejprve pukliny, pak černá mlha, která se plazila jako živý tvor, pohlcující všechno, co se jí postavilo do cesty.
A pak je spatřil. Bytosti zahalené v černi, s dlouhými pařáty, které trhaly vzduch. Jejich přítomnost byla jako pohled na neexistující, cosi, co by nemělo být viděno. Jeden z nich se naklonil k bezvládnému tělu skřeta a dotkl se ho pařátem na čelo. Oči mrtvoly zažhnuly rudým plamenem. Srdce se rozbušilo. Skřet zalapal po dechu, jeho kosti se trhaně rozhýbaly, jako by si znovu uvědomovaly, co znamená existovat. Ruce se zatnuly v křeči, z hrdla mu vyšel chraplavý sten.
Starcovy prsty se zaryly do kůry kmene. Toto bylo špatné. Velmi špatné. Zatoužil utéct, ale jeho tělo se odmítlo pohnout. Černosmrtci ho spatřili. Jejich bezvýrazné tváře se pomalu obrátily směrem k němu. Nebylo úniku. Stařec se pokusil vykřiknout, ale z jeho hrdla nevyšlo nic jiného než přidušené zachroptění. Když se k němu přiblížil první z Černosmrtců, zvedl ruku a dotkl se jeho čela. Ticho. Srdce starce přestalo bít.
Márvel pozoroval scénu se spokojeným úsměvem. „Legenda nelhala…“ zašeptal. „Brána je skutečná.“
Vítr se znovu zvedl, mlha se rozplynula ...
