Zrození Zombie Mimi
Bouře burácela krajinou, když se temný kočár přibližoval k rozpadlé věži na kopci. Venku stála shrbená stařena s nepřirozeně zelenou kůží, její oči žhnuly slabým světlem. V náručí držela plačící miminko zabalené v hadrech. Vítr kolem ní kvílel, ale ona stála nehnutě, jako by byla součástí samotné noci.
Dveře věže se otevřely a ven se pomalu vydrala Zombie Hraběnka. Neměla vlastní vůli, nemyslela, jen byla – pouhá prázdná schránka hnijícího těla. Stařena se na ni podívala a pomalu přikývla. Poté beze slova položila dítě na kamennou podlahu. „Toto nemluvně není jako ostatní,“ zachraptěla. „Jeho osud je spjat s temnotou. Nadešel čas.“
Stařena začala šeptat zakázaná slova. Věží se rozléhalo něco mezi šepotem a skřípotem. Stíny v místnosti se pohnuly, plazily se po zdech jako živé bytosti a šepotaly jména těch, kteří dávno propadli smrti.
Zombie Hraběnka zavětřila ve vzduchu něco neviditelného a pak se vrhla na nemluvně. Její zkažené zuby se zaryly do jeho malé ručky. Miminko vykřiklo – ale místo pláče se z jeho hrdla vydral hluboký, táhlý sten. Jeho tělo sebou začalo házet v křečích, kůže mu zbledla do nepřirozeného odstínu, oči potemněly a prázdně se rozevřely do tmy. Pak se jeho ústa začala škubat v neznámé grimase. A pak – náhle ztichlo.
Stařena se spokojeně pousmála. „Vítej, Zombie Mimi.“
Zvenčí udeřil blesk a osvětlil stvoření, které se pomalu a nemotorně zvedalo ze země. Už to nebylo obyčejné dítě. Bylo to něco jiného. Něco, co se už nikdy nevrátí zpět.
Od té noci bloudí krajinou. Každým dnem roste a roste. Nikdo neví, odkud přišlo. Nikomu nechybělo. Ale každý, kdo ho spatří, pochopí, že je lepší nikdy nezjistit, co se skutečně stalo v té věži onoho osudného večera...
