Mecháček a kouzlo prašivých hub
Hluboko v lese, kde mech tvoří měkký koberec a stromy šumí prastaré melodie, žije Mecháček. Roztomilý prapodivný tvor s věčně zářícím úsměvem. Jeho úkolem je chránit lesní porost, zejména mech, který mu dal život. A také umí připravit kouzelnou mechovou pochoutku, jenž dokáže vyléčit jakékoli zranění. Ale běda těm, kteří ničí přírodu – Mecháček má zvláštní moc a umí proměnit ničitele v prašivky.
Jednoho letního dne přišly do lesa tři děti – Pepík, Anička a Toník. Byly to zvídavé děti, ale ne vždy si dávaly pozor na své chování. Skákaly přes kořeny, lámaly větve a co hůř – začaly trhat mech, aby si z něj udělaly měkké polštáře. Smály se a dováděly, aniž by si uvědomily, že jejich řádění někdo sleduje.
Najednou se ozvalo tiché, ale zřetelné chichotání. Mecháček vylezl z mechového porostu a zakroutil prstíkem. „Ach vy nezbedové, nevíte, co činíte!“ Jeho hlas byl měkký jako mech sám, ale zároveň v sobě měl cosi tajemného.
Děti se na něj překvapeně podívaly. „A kdo jsi?“ zeptal se Pepík.
„Já jsem Mecháček, strážce lesa a ochránce mechu. A kdo ničí můj domov, toho čeká trest!“ usmál se tajemně.
Děti se zasmály. „To určitě! Jak bys nás mohl potrestat?“ řekla Anička a znovu utrhla velký kus mechu.
Mecháček si povzdechl, zatleskal dlaněmi a najednou – PUF! Pepík, Anička i Toník se začali zmenšovat, jejich ruce se stáhly do těla, nohy se scvrkly a jejich kůže získala hnědavý, skvrnitý nádech. Z jejich hlaviček vyrůstaly malé kloboučky, dokud se z nich nestaly tři velké prašivky, které se jemně chvěly v letním vánku. Místo nich tam stály tři velké prašivky.
„No, no, takové krásné houbičky! Myslím, že se mi budou hodit jako koření do mé mechové polévky,“ prohlásil Mecháček a začal si brousit dřevěný nůž.
Houby se začaly třást strachy. „Ne, prosím, my už to nikdy neuděláme!“ volala jedna z nich, což byla ve skutečnosti Anička.
Mecháček se usmál. „No dobrá, ale slibte mi, že už nikdy nebudete ničit přírodu. A místo toho mi pomůžete chránit les!“
„Slibujeme! Slibujeme!“ volaly děti jednohlasně.
Mecháček láskyplně pokýval hlavou, zatleskal a PUF! Děti byly zase zpátky, trochu otřesené, ale v pořádku.
Od té doby se Pepík, Anička i Toník stali nejlepšími ochránci lesa. Sbírali odpadky, sázeli nové rostliny a když někde viděli někoho, kdo trhá mech, varovali ho, že ho může potkat osud prašivky. A Mecháček? Ten měl radost, že les je zase o něco bezpečnější a že má nové kamarády, kteří mu pomáhají chránit jeho domov.
A tak les šuměl dál, mech zůstal měkký a krásný, a Mecháček dál s úsměvem bděl nad svým kouzelným královstvím.
