.jpg)
Úvod: Proroctví Brundibála
Od počátku Nového věku věřil mocný čaroděj Brundibál, že jednoho dne bude obnoveno přátelství mezi Člověčinou a prapodivnými bytostmi magického světa. Ačkoliv dohoda, kterou uzavřel s drakem Hnědotrncem, znamenala rozdělení světů, v Brundibálově srdci nikdy neuhasl plamen naděje. Putoval po Prapodivnotvůrii, naslouchal duchům, hovořil s vílami a starodávnými stromy, hledaje stopy a znamení, které by mu prozradily, kdy a jak se člověčina může vrátit.
I když se oba světy mohou prolnout, neznamená to vždy dobro. V minulosti se několikrát stalo, že Člověčina nevědomky otevřela brány tam, kde sídlilo jen zoufalství a zmar. Temné síly toužící po moci se pokusily zneužít propojení ke svým cílům, a nezřídka se to neobešlo bez krve a ztrát. Přesto Brundibál nikdy neztratil víru. Věřil, že existuje cesta, jak propojit světy bezpečně, s úctou, pochopením a rovnováhou. Věřil v naději, která přichází jen jednou za mnoho staletí.
Brundibál věřil, že jediný způsob, jak znovu propojit oba světy, je nalezení Strážce tajemství. Prapodivné sudičky mu sdělily, že se jednoho dne narodí člověk, který během jediné noci pochopí to, co jiným trvalo věky. Tento člověk bude mít srdce naplněné odvahou a čistou duši, která nezpochybní, co jiní zavrhli jako dětské sny.
A tak začal Brundibál hledat. Ne hledáním válek a slávy, ale hledáním člověka. Člověka, který otevře bránu nejen svou vůli, ale i srdcem. Člověka, který se stane mostem. Protože jen most může spojit to, co bylo rozděleno.
Kapitola I: Chlapec z konce vesnice
Jednoho podivuhodného podvečera ho cosi neznámého zavedlo do zapadlé vesničky na okraji Člověčenského světa. Brundibál věřil, že největší tajemství se ukrývají tam, kde by je nikdo nehledal. Mezi starými chalupami, zarostlými zahradami a zvýdavými pohledy starců se mu zdálo, že všechno je jako v každé jiné vesnici. Až do chvíle, kdy došel na její samý konec.
Uprostřed tiché louky, vánkem lehce zvlněné trávy, stál malý chlapec. Měl rozcuchané vlasy, bosé nohy a oči upřené k nebesům. Nezdál se překvapený, když Brundibála spatřil. Naopak, s tichou jistotou řekl: "Vítej, čaroději."
Brundibál zpozorněl. Nikdy dřív neslyšel tato slova vyřknutá tak klidně, beze strachu a s tak hlubokou důvěrou. "Jak víš, kdo jsem?" zeptal se čaroděj.
"Vídám tě ve svých snech," odpověděl chlapec. "Věděl jsem, že se jednoho dne setkáme."
Brundibál ucítil, jak se mu rozbušilo srdce. Věděl, že i když před ním stojí jen malý chlapec, nalezl to, co hledal celý svůj život. V chlapcově duši planula jiskra, kterou nelze zaměnit. Jiskra, která mohla propojit světy a otevřít brány, které byly po staletí zavřené.
Velká předurčení často přicházejí v nejmenších podobách. Stačí mít odvahu jim naslouchat.
Kapitola II: Příběhy pod hvězdami
Od onoho dne se čaroděj a chlapec začali potají scházet. Na kraji lesa, u starého pařezu, který prý pamatuje časy, kdy stromy mluvily, sedávali spolu dlouho do noci. Brundibál mu vyprávěl příběhy tak živé, že by se daly promítat do nebe: o létajících medvědech ze Zubatých hor, o ponurých jezerech, kde se zrcadlily dávno zapomenuté vzpomínky, o bitvách s nestvůrami z prastarých legend, i o přátelství s bytostmi, které člověk nikdy nespatřil.
Chlapec naslouchal beze strachu a se srdcem otevřeným. Ani na okamžik nezapochyboval, že všechno, co čaroděj říká, je pravda. Byl příliš moudrý na svůj věk a zároveň dost mladý na to, aby ho svět dosud nenaučil pochybovat.
Jednou, když se nad lesem rozprostřela obloha plná padajících hvězd, se chlapec zeptal: "Kdy mi ukážeš svůj svět, čaroději?"
Brundibál se na chvíli odmlčel. Zadíval se do tmy, kde mezi stromy probleskovala tajemná světélka. "Brána do mého světa se neotevře hned," pronesl tiše. "Musíš nejprve poznat, co je v lidech opravdu ukryto — to dobré i to temné. A přesto si uchovat víru. Až dokážeš přivést někoho dalšího z Člověčiny, kdo uvěří stejně jako ty... pak se cesta otevře. Až tvé srdce zavolá, světlo odpoví." Toho dne viděl chlapec čaroděje na dlouhá léta naposledy.
Kapitola III: Ruka smrti
O několik let později stál již dospělý chlapec na místě, kde se svět změnil. Bylo to daleko od domova, v zemi, kterou prostoupil stín a kde i stromy šeptaly o hrůzách, jež spatřily. Oči měl upřené do dálky, kde se krajina drolila na prach pod tíhou lidské bolesti. A v té chvíli, kdy se zdálo, že vše je ztraceno, ucítil dotek.
Kostnatá ruka se jemně dotkla jeho ramene. Nepolekal se. Neotočil se. Jen tiše pronesl: "Proč jsi přišla?"
Pohlédla na něj a řekla: "Je čas, člověče. Pokud i přesto, co jsi viděl, stále věříš, stanu se tvou průvodkyní a vykonavatelkou tvých přání a tužeb. Skrze mě můžeš vstoupit do světa kouzel a magie a spojit své síly s čarodějem na jeho cestě. Ale jen pokud stále věříš, že v člověku je dobro."
A on... mlčel. Ale v jeho očích byla odpověď. Paní smrti, zahalená v plášti z ticha a stínů, stvořitelka a ničitelka zároveň, která nepatřila do tohoto světa, pochopila.
Skutečná víra nezačíná tam, kde je svět krásný. Ale tam, kde zůstal popel.
Kapitola IV: Návrat ke kořenům
Ten den, kdy Paní smrti položila ruku na jeho rameno a nabídla mu vstup do světa magie, změnil vše. Přijal její slova, přijal svůj úkol. A tak se stalo, že brány mezi světy se znovu pohnuly. Pomalu, opatrně, ale nevratně.
Dospělý chlapec, nyní muž, se stal vedoucím jednoho z prvních táborů, který nesl jméno Beruščí. Ne náhodou právě tam, uprostřed hlubokých lesů, kde se hranice mezi světy nejvíce tenčí, se znovu začala odvíjet prastará legenda. Vše, co se tehdy stalo, popisuje příběh známý jako "Záhada pergamenu aneb První setkání s Člověčinou v Novém věku".
Byl to on, kdo zavedl děti k ohni, byl to on, kdo je vedl, když v truhle objevili pergamen se starodávným písmem. Byl to on, kdo je nechal společně číst slova, kterým sám kdysi uvěřil. A byl to on, kdo věděl, co se tím vším spustilo. Žádné z dětí nemělo tušení, že vedle nich stojí někdo, kdo sám kdysi otevřel oči k nebesům, když mu čaroděj vstoupil do života. Nikdo neměl tušení, že dobrodružství, které právě začínalo, mělo kořeny hluboko v letopisech. A právě tam – v jejich světě, v jejich táboře – se kruh uzavřel.
Každý příběh, který končí, může být začátkem nového. Záleží jen na tom, kdo ho vypráví.