Pochmurného večera se otevřely dveře od staré maringotky, z ní vyšla porodní bába a při zavírání dveří se z maringotky ozval dětský pláč. Horácio! Vykřikl muž, který seděl v maringotce u zrcadla a barvami si maloval na obličej rudé tváře. Horácio se narodil do rodiny, která byla součástí kočovného cirkusu. Jejich rod byl legendou, z generace na generaci se každý prvorozený chlapec stává dědicem a hlavním nositelem myšlenky, kterou jim vštěpoval dávný předek, že smích je tou cestou. O tom muži se v rodině mluví jako o legendě v oboru, byl známý jako Harlekýn. Klaun opředený historkami, na kterého chodily davy z širokého okolí. Otec Hugo malému Horáciovi každý večer vyprávěl historky o Harlekýnovi, které znal zase od svého otce. Vyprávěl mu o truhle, kterou si po generaci předávají a panuje o ní historka, že ten kdo skutečně zjistí tajemství Harlekýna a přijde na to, co je skutečný smích, tak tomu se otevře. Nikomu se to doposud nepovedlo a tak truhla leží roky v maringotce na čestném místě a všichni na ní hledí jako na vzácnou relikvii.

Když Horácio dospěl, začal se věnovat tomu, co mu bylo předurčeno, stal se cirkusovým klaunem. V cirkuse dělal v dobách, kdy šatny byly plné takřka gumových artistů, zjizvených krotitelů lvů, vousatých operních pěvkyň, siláků, kteří lámali příborové nože v zubech. Sám ovšem nebyl schopný pobavit publikum, jeho hlavní úkol vždy selhal. Nedařilo se mu naplnit dědictví, které nesl ve svém jméně a své krvi. Došlo to až do momentu, kdy si ho principál Andrej Karský pozval k sobě do maringotky a oznámil mu, že si nemůže dovolit živit klauna, který nedokáže pobavit jediného diváka. Horácio selhal, nenaplnil to, co po něm jeho otec chtěl, ale nechtěl se vzdát a tak nasedl do jejich rodinné maringotky, zapřáhl koně a jel hledat další cirkus. Ani tam však nevydržel déle než měsíc. Nakonec si vybudoval jméno toho nejsmutnějšího klauna, nikde totiž nevydržel a všude ho po čase poslali pryč, že jim odrazuje všechny zákazníky. Horáciovi tak nezbylo nic jiného, kromě jeho maringotky, zásoby barev na obličej a truhly, té zpropadené truhly, která mu vždy večer před spaním připomínala jeho selhání.

Jednoho dne však už měl dost těch hlasů ve své hlavě, kdy mu otec říká, že je dědicem neskutečného talentu, že se stane veleváženým členem cirkusu. A tak to zkusil naposledy, vrátil se ke svému prvnímu principálovi Andrejovi, že by chtěl být jeho dvorním klaunem. Andrej mu ovšem řekl, že to nejde, že ten jeho talent zničí reputaci celého cirkusu. Horácio už nevydržel ten tlak, který na něj jeho rodina vytvořila. Rozhodl se se vším skoncovat. Chytl vycházkovou hůl, kterou Andrej používal při zahájení vystoupení a silně ho uhodil. Chtěl rychle zmizet, běžel ke své maringotce a když uchopil kliku, začalo mu být do smíchu. Otevřel dveře, rychle se porozhlédl po maringotce a když už zavíral, všiml si, že víko truhly v rohu je zvednuté. Jakoby se zastavil čas, jakoby ho truhla volala: Pojď sem. Přistoupil k truhle a když se podíval dovnitř viděl tam složený černobílý klaunský kostým, na kterém byly zaschlé rudé skvrny.

Už chápal, ty historky, už chápal, proč smích je ten nejdůležitější. V bedně ležel kostým Harlekýna. Klauna, kterému nešlo o to pobavit a rozesmát všechny, ale smát se nad tím, že jeho oběti trpí. Oblékl se do toho kostýmu a… druhý den se na tom místě našly jen opuštěné maringotky a rozestavěné šapitó. Jakoby se po všech těch akrobatech, silácích a hadích ženách slehla zem. Od té doby kolují povídačky, že ve stínech každého šapitó se pohybuje klaun. Klaun, co se mstí, všem těm, kteří ho odmítli. Všem těm, kteří se nesmáli. A pokud se v zákoutích rozezní děsivý smích, až se lidem ježí chlupy na zádech, tak každý ví, že se děje něco hrozného. Harlekýn, tak konečně znovu ožil, tajemný klaun, který naplňuje rodinné dědictví.