V širém oceánu, kde vlny bičovaly ostré útesy, ležel ostrov, který jako by šeptal hnilobné básně. Místo, o němž se vyprávěly příběhy, že žije vlastním životem a že pro člověka je smrtelně nebezpečné. Kdykoli se k němu přiblížil rybář nebo mořský dobrodruh, zmizel i se svou lodí. Někdo tvrdil, že je strhla vlna a rozbila plavidlo o břeh. Jiní říkali, že ostrov volal a něco je pozřelo do útrob hustého pralesa. Objevily se i zvěsti, že to místo nelze zakreslit do map, protože se neustále pohybuje. A ti nejodvážnější se domnívali, že nejde o pevninu, ale o část těla obrovského, bájného tvora, jenž spí v hlubinách oceánu.

Ostrov se prý živil hnilobou a rozkladem, proto se na něm hemžilo několik prazvláštních tvorů a patvarovitých rostlin. Každá sebemenší součást byla tak extrémně nebezpečná – od výbušných škvarosršňů až po dávivé bezdechyně. Žili zde třeba masožraví krvožvýci s obrovskými rohy nebo trnodvoucasky poseté jedovými bodci. Z několika míst tryskala láva vysoko k nebi a jinde bublaly laguny tak průzračné, že na jejich dně byly vidět kostry v hrůzných tvarech.

Uprostřed panovalo věčné dusno. Vlhkost malovala plísní na kmeny stromů, trouchnivějící dřevo se rozpadalo a těla tvorů, kteří podlehli pastem, zde pomalu tlela. Uhnaný dobytek zde padal vyčerpáním k zemi a olizoval kapky sražené na slizomechu. Ten byl však plný jedu. Pomalu rozkládal vše živé, co na něm spočinulo.

Smrad byl tak silný, že se měnil v hustou zelenou mlhu. Země pod povrchem bublala, jako by se měla každým okamžikem zvednout. Všechny šťávy, tekutiny a kyseliny slizomech shromažďoval na jednom místě. To místo se kroutilo, jako by zraněný obří červ bojoval o život. A pak se náhle oddělilo od země.

Hmota dostala tvar. Vychrtlé pařáty, nabroušené tesáky a výraz tak děsivý, že jej kronikáři nechtěli zapsat slovy.

Tak vznikl Tropimasoslint.

O několik let později, u malé studánky, rostla masožravá rostlina ohromujících rozměrů. Vyčkávala na tvory, kteří se k vodě přicházeli napít. Když se sklonili k hladině, zakousla se do nich ostnatým chapadlem a vtáhla je do láčky plné žíravých tekutin. Pomalu je rozkládala.

Požírala živočichy v takovém množství, až se jednoho dne zevnitř roztrhla. Všechna kyselina se vyvalila ven a začala škvařit vše v jejím okolí. Jedovaté výpary zaplavily okolí fialovým dýmem. Když se dým rozestoupil, odhalil co mělo být stráveno, ale nebylo.

Hrbolatá kůže, pokrytá šedivým slizem, cáry zbytků sytě oranžového květu a oči zalité krví.

Tak se zrodil Tropimasoskus.

V třetí části ostrova, kde byl prales takřka neprostupný, vedla vyšlapaná cesta od zvěře. Nad pěšinou visely liány pokryté zahnutými háčky. Když zde prošel nějaký tvor a nebyl opatrný, háčky se zahryzly pod kůži a vyrvaly kus svalů.

Tyto cáry však neodumřely. Naopak se na koncích lián vrtěly, proplétaly a spojovaly mezi sebou. Vytvářely děsivé obrazce, dokud se nesmotaly a nevytvořily tělo.

Hnáty pokřivené stejně jako osobnost. Smrdutý dech, který předpovídal rychlý konec. A štětinaté vlasy, v nichž se kroutili švábi.

Tak vznikl Tropimasohryz.

Tři bratři, zrození z bolesti, hnusu a nenávisti samotného ostrova. Lovili, požírali tlející zvířata a mazali se smrdutým bahnem. Ostrov jim poskytl azyl a oni se stali vládci této tajuplné pevniny.

Až do chvíle, kdy se na obzoru objevila flotila lodí. Vojáci zapálili prales a ostrov zachvátil oheň. Bratři byli nuceni uprchnout a sledovali, jak jejich domov mizí v plamenech.

Od té chvíle k smrti nenáviděli člověka. Touha po pomstě se stala jejich jediným pohonem.

Když nakonec dopluli k neznámému pobřeží, čekala tam postava na démonicky černém koni. Strhla kapuci a promluvila neznámým jazykem. Bratři mu nerozuměli, ale pochopili jeho nabídku.

Útočiště. Bezpečí. A na oplátku služba v boji proti lidem.

Vydali se tak na dlouhou cestu za čarodějem, který nesnáší člověka stejně jako oni.