Kapitola I – Návrat do temnoty

Kráčel za ní bez otázek. Ne proto, že by nechtěl znát odpovědi, ale proto, že každá otázka v něm umírala dřív, než se stihla zrodit. Ona kráčela před ním a krajina kolem se s každým krokem vzdávala života. Tráva šedla, kameny praskaly a vzduch byl těžký, nasycený zlobou, která neměla tvar ani směr.

Čím déle šli, tím méně připomínala bytost, kterou znal z dětství. Už to nebyla moudrá ochránkyně, ale cosi starého, vyhladovělého a netrpělivého. Dny ztratily světlo. Nebe zůstávalo zakalené a slunce se nevracelo. Šli dál, dokud se před nimi nezvedla hradba temného lesa. Stromy byly pokroucené, jejich větve připomínaly křivé hnáty a mezi kmeny se hromadila tma tak hustá, že připomínala bezednou propast.

Zastavila se a pohlédla na něj. Výraz v její tváři mu vyrval dech. Byla v něm jen čirá nenávist a radost z bolesti, kterou způsobuje.

„Už jsi pochopil,“ zaskřehotala hlasem, který zněl, jako by procházel prastarými hrdly jiných bytostí.

V tu chvíli temnota ožila. Z lesa se začali plazit tvorové, které světlo nikdy nepoznalo. Oči jim svítily studeným leskem a z některých tlam se linul mrtvolný zápach. Bylo jich čím dál víc. Lísali se jí k nohám, dotýkali se jí a šeptali cizí, nesrozumitelnou řečí.

Na její nepatrný pohyb jeden z nich vystoupil vpřed. Zakousl se mu do ruky tak silně, že byl přesvědčený, že o ni přichází. Bolest byla oslepující. Vlekl ho mezi stromy, přes kořeny a kameny, hlouběji do lesa. Ta bolest neměla konce. Nakonec ho odhodil na chladnou zem černé jeskyně. Dopadl tvrdě a dech se mu vytratil z plic. Tvor si sedl opodál. Nehnul se, jen ho sledoval.

Neví proč, ale tehdy k němu natáhl ruku. Ne z odvahy, ale proto, že bolest byla snesitelnější než samota. Dotkl se jeho drsné srsti a tiše zašeptal „nechci bojovat“. Tvor couvl. Pak pomalu odvrátil pohled, jako by v něm cosi, dávno zapomenutého, probudilo soucit.

Kapitola II – Boj s temnotou

Temná čarodějka zuřila. Cesty se otevřely, čas se podvolil, a přesto se jí moc nevrátila. Zůstala uvězněná v odrazu Zrcadla Osudu, které stále chránilo to, co v něm bylo zapečetěno. Slábla. Pomalu, neúprosně. A věděla, kdo za to může. Její vlastní rod. Nenáviděla je všechny.

Proto ho přivedla. Je cestou. Je klíčem. Ještě to netuší, ale jeho krev otevře to, co jí bylo kdysi upřeno. Zatím nemá svou sílu. To se ale změní. A pak bude mocnější než kdy dřív.

Kapitola III – Obřad

Jeskyně se probudila. Vzduch zhoustl a světlo, které tu nikdy nebylo, se vzdalo i možnosti přijít. Ležel tam, kde ho zanechali, a každý dech byl cizí. Tvor, jenž ho do jeskyně dovlekl, seděl opodál. Hlídal ho. Už neútočil.

Obřad začal beze slov. Ona vstoupila do jeskyně a tma se před ní rozestoupila. Kolem ní se rozhořely znaky vyryté do kamene, staré a hladové. Krev stékala po rýhách a země se začala chvět. Tvorové zkažení temnotou vyčkávali. Přikázala mu vstát. Nohy ho sotva poslouchaly, ale nakonec se zvedl. Přistoupila blíž. Bolest přišla zevnitř. Svět se prudce stáhl do jediného bodu. Nestihl vykřiknout. Nestihl pochopit proč. Nastala tma. Hustá. Nekonečná.

Netušil, jak dlouho byl pryč. Když otevřel oči, ležel na studeném kameni. Vzduch páchl krví. Byla všude. Na stěnách, na zemi, na jeho rukou. Tvor ležel opodál. Nehýbal se. Nevěděl, zda spí, nebo jen tiše čeká. Nevěděl, co se stalo. Zůstal ležet mezi krví a tichem a poprvé pochopil, že některé obřady nezanechávají stopy jen na těle, ale v hloubi duše.

Když se naposledy ohlédl do prázdna, kde ještě před chvílí stála, vybavil se mu její obličej. Tvář měla potřísněnou krví, jako by před okamžikem pozřela kus čerstvého a syrového masa.

Kapitola IV – Noční běsy

Dny v jeskyni splynuly v jeden. Jen tma. Zdálo se, že je ještě hustší než předtím. Ležel na chladném kameni a nemohl se pořádně nadechnout. Jen občas malou skulinkou osvítil jeskyni svit krvavého měsíce.

Nebyl ale sám. Tvor zůstával v jeskyni. Nehlídal ho už. Spíš čekal. Občas cítil, jak se k němu přiblížil, jak se mu na rtech objevila vlhkost — chuť vody nebo něčeho hořkého. Někdy měl pocit, že mu přikládá chladnou tlapu na čelo, aby se ujistil, že ještě dýchá.

Spánek nepřinášel úlevu. Pokaždé, když zavřel oči, začal padat. Ne dolů, ale skrz. Časem. Světy. Prostorem. Viděl krajiny, které se okamžitě rozpadaly, tváře, které se měnily dřív, než je stačil poznat. Nic spolu nesouviselo. Nic nedávalo smysl.

Občas se probral. Vždy jen na okamžik. Srdce mu bušilo a dech pálil. Jeskyně byla stejná, a přesto pokaždé jiná.

Znovu usnul.

A pak, mezi dvěma dechy, otevřel oči a v rohu jeskyně spatřil siluetu. Nestála ve stínu tak, jako ostatní tvary. Byla skutečná. Pevná.

„On mě našel.“

Pozn.: Úvodní legenda hororovým táborům 2026